Madagaskar: Den 6 Mora mora

Madagaskar může být pro někoho znamenat exotickou dovolenou plná lemurů, baobabů a pláží, pro mě to však byla životní výzva a neopakovatelné dobrodružství. Konference i field tripy naplňovaly každodenní program od rána do večera, takže jsme běžný život obyvatel madagaskarského venkova poznávali během výletů do přírody. Největším zážitkem a také nejúžasnějším zdrojem poznání mentality Malgašů byl třídenní výlet do Anjanabonoiny.

Jednoznačně nejzajímavější byly fenomény jižní polokoule a poloha Madagaskaru na Zemi. Slunce na ostrov svítí úplně v jiném úhlu oproti naší zeměpisné šířce, a tak se na Madagaskaru strašně rychle stmívá. Slunce zapadne a najednou je úplná tma. Proto je dobré nosit vždycky u sebe čelovku, zvlášť pokud se pohybujete někde v přírodě. V červenci je na Madagaskaru zima, ale Evropan to moc nepocítí, protože jejich zima se projevuje jen nižšími nočními teplotami, které se pohybují mezi 5-10 °C.  Také byl znát velký rozdíl mezi teplotami na slunci a ve stínu a nebo v noci. Na sluníčku bylo na kraťasy, ale jak zalezlo za mrak, bylo najednou o dost chladněji. Někteří Malgaši chodili v zimních bundách, na hlavě kulichy, což působí trochu legračně, protože pro nás bylo klima srovnatelné s naším květnem. Na přímém slunci se musíte chránit opalovacím krémem a pro oči rozhodně bylo komfortnější mít sluneční brýle s vyšším filtrem. 

V poledne Slunce není na jihu, ale přímo nad hlavou, respektive mírně na severu. To může být matoucí, pokud jste zvyklí orientovat se podle stínů nebo pokud si chcete na sluníčku usušit ručník či schovat potraviny pod plachtu stanu na stranu, kam Slunce nesvítí. 😃 Den a noc jsou i v zimě srovnatelně dlouhé, v červenci má den 11 hodin.

Také Měsíc dorůstá a couvá opačně, což je pro člověka ze severní polokoule fakt neobvyklé. A když se podíváte v noci na oblohu, spatříte souhvězdí, která v Evropě neuvidíte, například Jižní kříž nebo Kentaur, ve kterém září naše nejbližší hvězda Proxima Centauri. V chudších částech ostrova na venkově není zavedená elektřina, a tak tu není žádný vizuální smog. Nádherný a dechberoucí byl pohled na jinou část Mléčné dráhy. 😍 

Malgaši jsou lidé velmi přátelští a milí. Nic od vás nečekají, ale když jim něco dáte, přijímají to s hlubokou vděčností. Jsou zvyklí žít v neuvěřitelné skromnosti, děti z jedné rodiny se vždy drží pospolu a v jakémsi klubíčku, takže snadno poznáte, že jsou to sourozenci. Malgaši jsou hlavně zemědělci, pěstují maniok, batáty, rýži a v menší míře obilí. 

Maniokové pole

Rýžová políčka mají nesmírně důmyslný systém zavlažování, díky kterému mohou sklízet rýži v některých oblastech až 3x ročně. Kromě základních plodin se tu pěstují banány, papaye, lokváty a další tropické ovoce, ze kterých jsme jedli skvělé džemy a pili delikátní džusy. 

Malgaši chovají kravičky zebu, které šplhají po horách, takže jsou samý sval. 🙂 Děti je ráno vyženou na pastvu a pak si celý den hrají. Navečer je ženou z kopců zase dolů do vesnice, podle toho poznáte, že se bude stmívat.

Lidé nemají hodinky, orientují se podle Slunce a Měsíce, a hlavně na všechno mají  dost času. Mora mora je jejich životní filozofie, která vystihuje jejich přístup k času, stresu a každodennímu životu. Doslova to znamená pomalu pomalu, my bychom řekli klídek nebo no stress. To ale neznamená, že jsou Malgaši líní! Jsou nesmírně pracovití a houževnatí. Jako vědecká výprava jsme měli domluvené místní borce jako nosiče batohů. Chlapíci přišli, hodili si jeden batoh na záda a druhý na štorc nahoru a šli. Šli svižným krokem do kopce, z kopce... My jsme se za nimi vlekli jako mumie. 😄 

Na severu Madagaskaru krajině dominuje vyprahlá step, červená půda a občasné ostrůvky keřů nebo stromy s usekanými spodními větvemi. Místní lidé si staví domy z vlastnoručně vyráběných cihel z červené jílovité půdy, které vypalují v pecích za pomoci dřeva. Každý dům, každá stavba tak znamená další poražené stromy. Vzhledem k vysoké míře chudoby je pro místní přirozené využívat dostupné zdroje bez ohledu na udržitelnost. Větve stromů slouží na vaření, na výrobu cihel, na výrobu dřevěného uhlí. Krajina je následně vystavena velmi rychlé erozi.

Zatímco jih Madagaskaru je známý svými baobaby, v severních částech ostrova jsme je vůbec neviděli. Ani lemuři tam nežijí, pravděpodobně kvůli ztrátě původního přirozeného prostředí. Většina severu byla totiž v minulosti pokryta lesy. V některých oblastech lidé porosty vypalují, aby získali další ornou půdu, tato praktika zvaná tavy je hluboce zakořeněná v tradici, přestože způsobuje nenávratné škody. Bohužel chybí jakákoliv obnova, co se jednou vykácí, už zůstává navždy holé. Když se na to člověk dívá zvenčí, působí to trochu smutně. Ale je to jejich snaha přežít, postavit si domov, nakrmit děti. Lidé žijí skromně a jen z toho, co si sami vypěstují. 

Jediným zdrojem elektřiny je Slunce, malé solární panely napájí rádio nebo jediné pouliční světlo ve vesnici. To si ale mohou dovolit jen ti bohatí. Bez elektřiny nejsou lednice, bez nich není skladování potravin. To znamená, že se jídlo připravuje čerstvé každý den. V Anjanabonooně nám připravili rýži s fazolemi a cizrnou se skopovým.

Voda se musí často nosit z velké dálky, někdy i několik kilometrů, a to v barelech na hlavě nebo na vozících. Z pohledu nás Evropanů se může zdát, že tu lidé žijí v těžkých podmínkách, a mnohé věci, které považujeme za samozřejmé, jsou tu buď vzácností, nebo úplně nedostupné, třeba signál a pokrytí mobilní datové sítě.😄 Ale na druhou stranu je tu cítit větší propojenost s přírodou, komunitou a rodinou. Lidé se znají, pomáhají si, a i když nemají téměř nic, často se usmívají.

Při jednom z field tripů se naše výprava rozdělila, běžci se proběhli po horách, já s dalšími ženami a seniory jsme se vrátili do vesnice. Byl tam kostel bez střechy, který byl ale evidentně používaný. Sedli jsme si s kolegyni na lavičku a přišli vesničané a začali pro nás hrát, zpívat a tančit. Bylo to velmi milé gesto. 🙂 

Kapitola sama pro sebe jsou děti. Jsou nesmírně lačné po jakékoliv komunikaci, samozřejmě naše početná česká (mužská) část výpravy je učila říkat česká slova jako pivo nebo kladivo.😄⚒ Při odjezdu jsme si odlehčovali batohy tak, že jsme část věcí rozdali místním (oděvy, obuv, ale i jídlo). Věnovala jsem jim fixy a sešit, ale musela jsem ukázat, co se s tím dělá. Ve velmi chudé Anjanabonoině se papír moc často nevidí. Jeden starší chlapec hned vzal fixy do ruky a nakreslil zebu a kobylku, obrázky byly moc hezké. 

Mora mora, Eva ♥