Madagaskar: Den 7-9 Anjanabonoina

Třídenní pěší túra na Anjanabonoinu byla avizovaná jako náročnější trasa a byla jen pro odvážné a zdatné. 💪 Na tento field trip jsem se připravovala půl roku dopředu, ve fitku jsem si sestavila cvičební plán na nohy. A jenom díky tomu jsem se doplazila do cíle a nazpět. 😄 

Malá vesnička Anjanabonoina leží v centrální vysočině Madagaskaru, v regionu Vakinankaratra nedaleko města Betafo. Pegmatitová tělesa vystupují na povrch na kopci a doly jsou stále aktivní. Těží se zde hlavně turmalíny skoryly, polychromní elbaity, koncentricky barevné melounové a dokonce achroické turmalíny, dále spodumeny kunzity, fenakity a spousta dalších krásných drahokamů.

Z Anjanabonoiny pocházejí obrovské krystaly turmalínů liddicoatitů a různobarevných elbaitů, ze kterých se dělaly nádherné glyptiky a intalgie. Osobně mi přijde věčná škoda do tak krásných drahokamů brousit zvířata nebo podobizny lidí, i když chápu význam glyptik v historii. Mnohem působivější je turmalíny nakrájet na plátky. Na konferenci měl dva příspěvky Dr. Paul Rustemeyer, uznávaný gemolog, krystalograf specializující se na turmalíny, který je autorem fantastické publiakce Tourmaline - Fascinating Crystals with Fantastic Inner Worlds.

Ukázka z jeho knihy (převzato z http://www.minsocam.org/msa/Rustemeyer_tour/)

Tato kniha, původně vydaná v němčině jako Faszination Turmalin (Heidelberg, Spektrum Akademischer Verlag, 2003), obsahuje více než 250 stránek dechberoucích ilustrací a fotografií vysvětlující geologický původ turmalínů, jejich chemické a optické vlastnosti, proces růstu a morfologii krystalů. Zvláštní kapitola je věnována tomu, jak i černé, zdánlivě neprůhledné turmalíny odhalují ve velmi tenkých řezech nádherná barevná zónování, estetickou hloubku, která je mnohem působivější než tradiční glyptiky. Ale zpět do terénu. ☺️ 

Vesnice Anjanabonoina je docela odlehlá a nedostanete se tam jinak než pěšky. Dá se tam taky dojet na terénní motorce, ale auto nemá na uzučkých cestách šanci. Na nás čekalo šest strmých kopců, několikrát jsme se museli brodit řekou. Koupání se na Madagaskaru vysloveně nedoporučuje, ve vodě mohou být krevničky. To jsou mrňavé housenky, co se vám zavrtají pod kůži a to pak nejen děsně svědí, ale taky to přenáší nemoc zvanou schistosomóza. Ta může poškodit vnitřní orgány, a když se neléčí, má vážné, až fatální následky.

Proto jsme vždycky hledali kameny, po kterých jsme mohli přejít řeku suchou nohou, nebo jsme si řeku přebrodili velmi rychle a nohy jsme si kontrolovali a důsledně dezinfikovali. V řece byly ale k vidění pěkné tromlované valounky amazonitů a turmalínů.

Místní chlapíci nám pomohli s našimi těžkými batohy, sami jsme si nesli jen menší batohy s věcmi na jednodenní cestu. I ty malé batůžky se ale po čase pěkně pronesly, protože každý z nás si nesl pitnou vodu na tři dny. Na celé cestě byla jen jedna delší pauza v oáze mezi rýžovými poli.

Klíčové bylo dorazit před setměním, což se povedlo jen těm největším borcům.V některých úsecích jsem doslova lezla po čtyřech, protože se chodník měnil v přírodní schodiště ze skal a červeného písku. Každý krok musel být promyšlený, jeden špatný došlap a člověk mohl uklouznout, zřítit se nebo si minimálně vymknout kotník. 

Moje strategie byla držet se ve vedení té rychlejší skupiny, alespoň když se šlo po rovině nebo z kopce. Při chůzi do kopce jsem se postupně propadala a finální, nekonečný kopec jsem šla už za tmy s jazykem na vestě na chovstu výpravy. Tam mi naštěstí přiběhl na pomoc místní chlapec, který mi odlehčil a vzal si na záda můj menší batoh. Sice jsem byla mezi posledními, ale pořád to byl ale konec první, rychlejší části výpravy. Druhá část byla za námi pozadu minimálně hodinu a půl. Naprosto všichni dorazili bez újmy a bez zranění. Nepochybně si mnozí z nás sáhli na své limity, protože ta cesta byla fakt hodně náročná.

Přišli jsme do tábora, postavili stany, sotva jsem se dovlekla k večeři. Večer jsme žádnou vesnici neviděli, skromné domky z hlíny byly ukryté ve tmě, žádná elektřina, žádný signál. Pokochali jsme se nádherným pohledem na Mléčnou dráhu a couvající Měsíc, který na jihu vypadá, že dorůstá. Když jsme totiž na Madagaskar přiletěli, byl úplněk a Měsíc byl jako obrovský koláč s tvarohem. O týden později tedy logicky měl být v poslední čtvrti. Došlo mi to až zpětně, že je něco jinak. Madagaskarská noční obloha ukázala, že běžné a známé věci mohou vypadat z jiného úhlu zcela nečekaně.

Ráno na Anjanabonoině bylo nádherné. Na fotce je v popředí důl, vpravo vzadu vesnice a nalevo náš stanový tábor.

Kuchaři nám nachystali kávu a snídani, ochutnala jsem famózní džem z nějakého tropického ovoce. V nabídce nechyběla vejce, ale na ně jsem opravdu po vaječném týdnu neměla chuť. 😄

Po snídani jsme vyrazili na pegmatity. Byl to naštěstí jen kousek, protože po tak náročné túře mě bolela kolena, a tak jsem byla ráda, že nejdeme daleko. Na kopci byla "internetová kavárna", jediné místo, kde byl signál. Odsud jsem vyfotila náš tábor i s doly na protějším kopci.

Doly v Anjanabonoině jsou stále aktivní, přivezla jsem si odsud krásně ukončené černé turmalíny skoryly, které mají fantastický lesk. Podmínky těžby jsou ale dost primitivní, vše se dělá ručně. Na jednoduchém rumpálu se horníci spouštějí dolů, kde se pohybují v uzučkých chodbičkách po kolenou. Samozřejmě česká část výpravy musela prozkoumat na vlastní oči, co je dole v dole. Já jsem si to nechala ujít, neměla jsem dost odvahy nechat se na klacku spustit do 40m hluboké jámy. 

Horníci na kopci mají skromná obydlí.

Lom má několik etáží, všichni jsme se rozeběhli a ťukali jak permoníci, každý si hledal ty svoje šutry. Nasbírala jsem do e-shopu pěkně sytě zabarvené amazonity, záhnědy a křemeny a samozřejmě taky černé turmalíny. 

V poledne jsme se rozdělili, odvážnějsí část šla skákat po skalách jako kamzíci. To už ale bylo nad mé síly a šla jsem raději do tábora odpočívat a sbírat síly na zpáteční cestu. A dobře jsem udělala, kolena si musela odpočinout. Neseděla jsem ve stanu, šly jsme s kolegyní do vesnice. Děti nás přivítaly s nadšením a ohromnou zvědavostí. Pro ně jsme byly dvě naprosté exotky, které budily pozornost jen svým zjevem, ale když jsme s dětmi začaly komunikovat, okamžitě jsme si porozuměli. Ukazovala jsem jim fotky mé dcerky a mých pejsků, děti nadšeně opakovaly jejich jména. V takové chvíli si uvědomíte, že opravdové poznávání cizí země spočívá v takových osobních setkáních. ❤