Proč se Malachitová skříňka jmenuje Malachitová skříňka

Často se mě přátelé i zákazníci ptají, proč se náš eshop jmenuje právě Malachitová skříňka. Někomu název připadne zbytečně dlouhý, jinému zase složitý kvůli diakritice. Název Malachitová skříňka je pro mne velmi osobní záležitostí. Jako dítě jsem milovala ruské klasické pohádky. Vždy mi připadaly tolik odlišné od českých pohádek, mnohem tajemnější a složitější na pochopení. Po přečtení ruských pohádkových vyprávění se v dětské hlavičce vyrojily tisíce otazníků. S mým věkem se však vnímání těchto neobvyklých příběhů vůbec nezměnilo, stále jsem okouzlena jejich výjimečností.

Autorem sbírky pohádek Kamenný kvítek je ruský spisovatel Pavel Petrovič Bažov, nejznámější pohádkou je Малахитовая шкатулка, do češtiny je titul překládán jako Kamenný kvítek či Malachitová skříňka. Velmi zvláštní příběh o dívce se skříňkou z malachitu ukrývající kouzelné šperky mě natolik okouzlil, že jsem se jím nechala inspirovat. 

Dovolte mi, abych Vám zjednodušeně převyprávěla dvě na sebe volně navazující pohádky o malachitové skříňce: Paní Měděné hory a Malachitová skříňka.

Paní Měděné hory

Mládenec Štěpán usnul u Měděné hory, kde se těžila měď a malachit. Když se probudil, byla u něj dívenka, krásná jako obrázek, cop černý jako uhel a oči dočista zelené. Oděná byla v nádherné šaty z malachitového hedvábí.

Dívka mu přikázala: „Zítra, než sfáráte, řekneš správci dolu, aby přestal rubat v Měděné hoře, nebo všechnu měď stáhnu tak hluboko, že se k ní nikdo nedostane.“ Štěpán slíbil, že vzkaz správci vyřídí. Nato se malachitnice proměnila v zelenou ještěrku a zmizela mezi kameny.

Druhý den Štěpán udělal to, co mu paní nakázala, vyřídil její vzkaz správci. Jenže ten se na Štěpána rozzlobil, nechal ho přikovat řetězy v dole, a přikázal mu, aby každý den dvě vědra hedvábného malachitu narubal. A protože dostál svému slibu a vzkaz vyřídil, přišla Štěpánovi malachitnice na pomoc. Dala mu čtyři vědra hedvábného malachitu a pak jej zavedla do svého malachitového sídla uprostřed hory. Všechno tam bylo z toho nejhedvábnějšího malachitu, celá síň, stěny, sloupy. Na malachitové podlaze stála křesla, stoly, skříně, postele, vše bylo zhotoveno z měděných krystalů, malachitové stropy byly posety jemnými měděnými kvítky.

Paní Měděné hory se Štěpána zeptala, jestli ji chce za ženu, Štěpán však odpověděl, že již dal slovo své Nastěnce. Paní z toho byla smutná, ale pochválila ho, že se nenechal oslepit bohatstvím a zůstal věrný své chudé dívce. Dala mu malachitovou skříňku s překrásnými malachitovými šperky a rozplakala se. Z očí jí místo slz padaly čiré třpytivé kamínky, dala je Štěpánovi se slovy, že nesmí nikomu říct, kde byl a co viděl. Ty kamínky byly velmi vzácné drahokamy, měděné smaragdy.

Štěpán se vrátil do dolu. Když správce viděl čtyři vědra nejhedvábnějšího malachitu, hned dal vzkázat hraběti do Petrohradu, jakou nádheru v dole Štěpán vyrubal. Hrabě přijel i se svou milou a hned kázal Štěpánovi, aby mu našel tak velké malachity, ze kterých budou vytesány vysoké sloupy. Štěpán svolil, ale pod podmínkou, že bude propuštěn z poddanství a jeho milá Nastěnka také. A tak se stalo. Štěpán znal horu skrz naskrz, našel pět sáhů vysoké malachitové kameny. Hrabě z nich nechal udělat sloupy a daroval je největšímu kostelu v Petrohradě, a dal Štěpánovi i Nastěnce svobodu.

Štěpán se s Nastěnkou oženil, měli děti a spokojeně si žili, až spolu zestárli. Štěpán nikdy slůvkem Paní Měděné hory neprozradil. Jednoho dne našli Štěpána ležet pod Měděnou horou, byl mrtev. Lidé říkali, že u něj viděli zelenou ještěrku, která plakala.

___________________________________________________________

Malachitová skříňka

Nasťa po smrti svého muže Štěpána zůstala s dětmi sama. Nádherné šperky v malachitové skříňce, které od něj dostala, však nikdy nenosila. Když si navlékla prstýnek nebo nasadila náhrdelník, čelenku či náušnice, jako by ji tížily a studily, že se to nedalo vydržet. A tak skříňka se šperky ležela schovaná v truhlici celé roky.

Nastina dcerka Táňuška byla velmi krásná dívka s černočernými vlasy a pronikavýma zelenýma očima; jakoby ani nebyla jejich, jak byla odlišná. Když Štěpán zemřel, bylo holčičce po tatínkovi velmi smutno. Nasťa jí dala na hraní malachitovou skříňku. Dívka si zkoušela všechny šperky, byly jako pro ni udělané, hned jí pasovaly jako ulité, a Táňušku hřály jako slunce.

Táňa vyrostla v krasavici, naučila se vyšívat, a její bratr také pracoval a vydělával, přesto ale byli velmi chudí. Jednou k nim přišla stará černá babka a prosila o přístřeší. Nasťa ji vzala domů a rozdělila se s ní o skromnou večeři. Po večeři pocestná vytáhla z rance své vyšívání z hedvábí a perel, a na oplátku za pohostinnost naučila Táňu řemeslu, které je v Petrohradu placeno zlatem.

Táňuška si se stařenkou dobře rozuměla a tajně, aby maminka neviděla, jí ukázala malachitovou skříňku. Babka dívku vyzvala, aby si šperky na sebe nasadila a pak se každého z nich lehce dotkla. Šperky jakoby zářily a blýskaly se ještě víc, než předtím. Pak pocestná Táni řekla, aby se čelem vzad obrátila. Táňa se otočila a vidí, že najednou stojí uprostřed velkého sálu s vysokými malachitovými sloupy. Zdi jsou tím nejkrásnějším malachitem vykládané. Sál je plný bohatě strojených a zlatem ověšených lidí a mezi nimi jeden malý světlovlasý mužík, který na Táňu mluví. Jakmile ale Táňa otevře ústa, všechno zmizí a najednou je zase doma. Naproti ní stojí stařenka: „ Moje milá, už brzo se dozvíš…“ Ten večer pocestná odešla.

Jednou se stalo neštěstí, celý Nastin dům shořel. Jen malachitovou skříňku včas zachránili, a tak to bylo to jediné, co jim zbylo. Nasťa se rozhodla, že ji prodá. Koupila si ji správcová. Když si šperky chtěla zkusit, čelenka se jí zamotala do vlasů, až si jich chumáč vyškubala, než ji dostala dolů. Náušnice tížily a prsten málem skrz docela modrý prst nesundala. Když se její muž dozvěděl, od jaké krasavice si jeho žena ty šperky koupila, jel se na Táňušku podívat. Nechal si od ní vyšít její podobiznu, a tak Nasťa s rodinou měli zas na chvíli na živobytí.

Na jaře přijel do města hrabě Turčaninov. Když jemně vyšitou podobenku uviděl, hned že musí spatřit i tu krasavici. Koupil jí od správcové nazpět malachitovou skříňku se šperky, a jel si pro ni. Táňuška v něm hned poznala světlovlasého mužíka z malachitového sálu. Hrabě požádal Táňu o ruku, ta si však dala podmínky. Hrabě ji musí vzít do paláce, kde jsou sloupy z tatínkova malachitu, a tam jí ukáže carevnu, a že na ni musí počkat před schody do paláce.

Táňa přijela v otrhaném kožíšku a hrabě se za ni styděl, tak na ni nepočkal, ale šel napřed. Táňa si sundala kožich a pod ním měla skvostné šaty z malachitového hedvábí nádherně vyšívané. Šperky z malachitu by jí mohla sama carevna závidět, jak jí to slušelo. Vešla do paláce a šla rovnou do malachitového sálu. To se ví, že způsobila rozruch, všichni dvořani šli za ní. Carevna byla vzteky bez sebe a na hraběte se rozkřikla: „Ukaž mi tu svou drzou nevěstu!“ Táňuška odvětila hraběti: „Nedodržel jsi slovo, nepočkal jsi před schody. Měl jsi mi ukázat carevnu, ne naopak, aby se carevna přišla podívat na mě. Copak si myslíš, že jsem pro tebe vyrostla?“ Přitiskla se ke stěně z malachitu a rozplynula se. Od té doby se povídá, že Paní měděné jsou dvě, prý dvě dívky v zeleném hedvábí u Měděné hory tancují.

___________________________________________________________

Zvláštní pohádky, co říkáte? Mají poněkud trpké konce; láska malachitnice zůstala neopětována, smrt je součástí pohádky, smutný konec Táňušky... Připomíná mi to trpké osudy hrdinů romantismu, možná proto mě tak fascinují. 

Nezapomeňte si prohlédnout malachity v našem eshopu, nyní jsou v nabídce i kouzelné malachitové skříňky!  

Zdroj: BAŽOV, Pavel Petrovič. Kamenný kvítek. 1. Praha: Lidové nakladatelství Albatros, 1969. ISBN 13-550-KMČ-69.